Vývoj a historie violoncella
Violoncello je strunný nástroj smyčcové rodiny, který se stal klíčovým nástrojem v orchestru i komorní hudbě. Má hlubší rozsah než viola, ale vyšší než kontrabas, a jeho zvuk je bohatý, teplý a velmi expresivní. Historie violoncella je fascinující příběh, který zahrnuje různé fáze vývoje od jeho předchůdců ve středověku až po moderní nástroj, který dnes známe.
1. Předchůdci violoncella: Středověk a renesance (9.–16. století)
Rebec a Viola da Gamba: Předchůdci strunných nástrojů
Před vznikem violoncella existovaly v Evropě různé strunné nástroje, které měly několik podobností s dnešním violoncellem. Rebec, známý ve středověké Evropě, byl malý nástroj hraný smyčcem. Měl zaoblené tělo a tři nebo čtyři struny. Tento nástroj měl velmi omezený rozsah a byl používán především pro lidovou hudbu.
V 14. a 15. století se objevil další předchůdce – viola da gamba (doslovně „viola pro nohy“), nástroj s šesti nebo sedmi strunami, který byl držen mezi koleny při hraní, což ho činilo odlišným od moderní violy. Tento nástroj měl podobnou techniku hraní jako dnešní violoncello a byl populární v renesanční a barokní hudbě.
Viola da braccio: Přechod k moderním strunným nástrojům
Na začátku 16. století se objevily nástroje, které byly drženy pod bradou, podobně jako dnešní violoncello. Tyto nástroje, známé jako viola da braccio (což znamená „violová pro paži“), byly přímými předchůdci violoncella. Měly podobný tvar a konstrukci jako viola da gamba, ale byly větší a hráč je držel jinak, což vedlo k lepšímu hraní a artikulaci.
2. Raný barok a vznik violoncella (17. století)
Vznik violoncella jako samostatného nástroje
Předpokládá se, že violoncello vzniklo v Itálii na počátku 17. století jako vývojový stupeň mezi viola da gamba a violou da braccio. První záznamy o violoncellu se objevují kolem roku 1530 v dílech Giovanniho Gabrieliho, ale skutečná forma violoncella se začala formovat až kolem poloviny 17. století. První nástroje měly menší rozměry než dnešní violoncello, měly pouze čtyři struny a byly laděny v různých tunacích, přičemž nejběžnější ladění bylo C-G-d-a.
Na počátku bylo violoncello především nástrojem pro doprovod a často se používalo v basových rolích v barokních orchestrech. V této době se začal vyvíjet způsob ladění a hraní na jednotlivých strunách.
První známí výrobci a loutníci
Mezi první významné výrobce violoncell patří Amati a Guarneri, kteří začali používat pokročilou techniku výroby nástrojů, jakou známe dnes. Antonio Stradivari, možná nejznámější houslař v historii, začal vyrábět violoncella na konci 17. století, a jeho nástroje se staly modely pro budoucí vývoj.
3. Barokní období a rozvoj violoncella (17. – 18. století)
Zlatý věk pro violoncello
Během barokního období (1600–1750) začalo violoncello nabývat na popularitě. Původně považováno za doprovodný nástroj, začalo se vyvíjet v důležitý sólový nástroj. Skladatelé jako Giovanni Battista Bononcini, Francesco Cavalli, Antonio Vivaldi a další komponovali koncerty pro violoncello, což významně zvýšilo prestiž nástroje.
Jean-Baptiste Bréval, francouzský violoncellista a skladatel, je považován za jednoho z prvních, kdo skládal sólové skladby pro violoncello. V jeho rukách se violoncello stalo výrazným nástrojem schopným nejen doprovázet, ale i vystupovat v sólových rolích.
Významní skladatelé a violoncellisté
Carl Philipp Emanuel Bach, syn Johanna Sebastiana Bacha, napsal několik děl pro violoncello, která dnes patří k základnímu repertoáru. Příkladem může být jeho cyklus „Sonatas for Violoncello“ a „Cello Concerto in A Minor“. Franz Joseph Haydn napsal několik důležitých koncertů a sonát pro violoncello, které i dnes patří k nejoblíbenějším.
4. Klasické a romantické období (18. – 19. století)
Vývoj zvuku a techniky
V období klasicismu a romantismu se violoncello vyvinulo nejen technicky, ale i zvukově. Luthierové jako Stradivari, Guarneri a Montagnana experimentovali s novými materiály, což vedlo k zvětšení velikosti violoncella a k bohatšímu a silnějšímu zvuku. Zvukové možnosti violoncella se výrazně rozšířily díky zlepšení kvality strun, luků a konstrukce těla nástroje.
Ve 19. století se violoncello stále více začalo používat pro sólová vystoupení. Ludwig van Beethoven napsal „trio pro klavír, housle a violoncello“ (op. 97), jedno z nejvýznamnějších děl pro violoncello v romantickém repertoáru. Romantismus přinesl výrazné techniky jako spiccato, sul ponticello a flatterzunge.
Významní violoncellisté
Mezi slavné violoncellisty 19. století patří Frédéric Chopin, Joseph Delsart a Pablo Casals, který je považován za jednoho z největších violoncellistů všech dob. Casals popularizoval hraní na „historických nástrojích“, což přispělo k oživení barokních technik hraní.
5. Moderní období a 20. století
Rozvoj techniky a nových hudebních směrů
Ve 20. století došlo k mnoha technickým a zvukovým inovacím ve výrobě violoncella. Pokroky ve výrobě strun, luků a dalších komponent umožnily dosáhnout širšího dynamického rozsahu a delší životnosti nástroje. Skladatelé jako Dmitri Shostakovich, Benjamin Britten a Samuel Barber napsali významná díla pro violoncello, která jsou součástí současného repertoáru.
6. Violoncello dnes
Dnes je violoncello jedním z nejdůležitějších a nejoblíbenějších nástrojů nejen v orchestru, ale i v komorní hudbě. Díky své flexibilitě, rozsahu a schopnosti vyjádřit širokou škálu emocí se stalo nezbytnou součástí klasického i moderního hudebního světa.