Historie a vývoj violy da gamba

Viola da gamba (italsky: viola da gamba, což doslovně znamená „viola pro nohu“) je smyčcový, fretovaný strunný nástroj z rodiny viol, který se poprvé objevil ve Španělsku v průběhu 15. století. Tento nástroj, na rozdíl od houslí, je drženy mezi koleny (ne pod bradou), což mu dává název „viola da gamba“ (viola pro nohu), a hráč ji drží vzpřímeně, podobně jako moderní violoncello. Je vybavena fretami, které pomáhají udržovat čistotu intonace a zlepšují kontrolu nad tónem.

Předchůdci a vývoj v 15. a 16. století

Viola da gamba má své kořeny v několika předchůdcích, jako jsou arabský rebab a středověká evropská vielle. Jedním z přímějších předků byla benátská viola a španělská vihuela (nástroj laděný podobně jako loutna). V období 15. století začali vihuelisté hrát na své ploché nástroje smyčcem, což vedlo k vývoji nového nástroje, nazývaného vihuela de arco.

Viola da gamba se v Benátkách vyvinula jako zcela nový nástroj, který si uchoval řadu charakteristik původní vihuelové tradice, jako jsou plochá záda, ostré pasové řezy, pražce a podobné ladění. Přesto je jeho vývoj považován za nezávislý na vývoji vihuela de arco z Aragona.

Rozšíření v 16. století

V 16. století se viola da gamba stala oblíbeným nástrojem v renesanční a barokní hudbě. Na konci 15. století byla zaznamenána první skupina hráčů na violu (tzv. violoni) na dvoře Mantovy a Ferrary. V té době se již rozvíjely první školní skupiny violistů ve Venezíi, kde byla viola používána pro různé velikosti – od malých verze až po velké basové nástroje. Benátská kultura byla nezávislá na španělském vlivu, což znamenalo, že místní nástroje neznaly nástroje jako vihuela de arco.

V této době bylo běžné, že viola měla šest strun, ale v některých případech byla čtyř- nebo pětistrunná. Struny byly zpravidla vyrobeny z vnitřního střeva, což dodávalo nástroji měkčí, sladší zvuk než u moderních houslí, které mají kovové struny.

Konstrukce a technika

Violy da gamba byly vyráběny z různých druhů dřeva, přičemž horní deska byla nejčastěji vyřezávána z jednoho kusu dřeva, což bylo charakteristické pro všechny nástroje této rodiny. Plochá záda, ostré pasové řezy a C-díry byly typickými rysy raných viol. Tento tvar byl později upravován a zdokonalován podle měnících se potřeb hudebníků a skladatelů.

Na rozdíl od houslí, které se ladí v kvintách, jsou violy laděny v kvartách. Tento typ ladění se podobá ladění loutny nebo vihuela de mano.

Vývoj a rozdělení do různých velikostí

Během 17. století se viola da gamba vyvinula do několika různých velikostí, od menšího pardessus de viole až po větší basové nástroje. Zatímco pardessus byl malý nástroj vhodný pro ženy, které ho mohly držet jako malou kytaru, basové nástroje (známé jako violone) byly větší a laděné nižšími tóny.

Viola da gamba se hrála smyčcem, přičemž držení smyčce bylo odlišné od držení smyčce na houslích – smyčec byl držení dlaní nahoru, což umožňovalo větší pohyb vlasů smyčce.

Zvláštní ladění a styl hry

Nástroj byl laděn podle různých tradičních schémat, přičemž pro každý nástroj existovala specifická kombinace ladění strun. Některé violy používaly střídavé ladění (scordatura), což znamenalo, že struny byly naladěny jinak, než je běžné, pro dosažení lepších akordů nebo specifických zvukových efektů.

Pozdní vývoj a obnova

V průběhu 18. století se viola da gamba postupně vytratila z hlavní hudební praxe, zejména s nástupem nových nástrojů a technik. Na konci 19. století a začátkem 20. století však došlo k obnovení zájmu o tento nástroj, kdy se stala součástí historických rekonstrukcí a sbírek.

Dnes se viola da gamba používá převážně v historických souborech, kde její charakteristický zvuk přináší unikátní barvu do hudby z období renesance a baroka.

Závěr

Viola da gamba má fascinující a komplexní historii, která se odráží v jejím technickém vývoji, konstrukci a specifickém způsobu hraní. Tento nástroj nejen že byl klíčovým prvkem hudby v renesanci a baroku, ale i dnes nachází své místo v historickém provedení staré hudby.