Vývoj a historie Fiduly (Vielle)
Fidula, známá také jako vielle, je historický smyčcový nástroj, který se v Evropě rozšířil od středověku až po renesanci. Má dlouhou a fascinující historii, která je spojena s vývojem evropských strunných nástrojů a smyčcové hudby. Předchůdce dnešních smyčcových nástrojů, fidula byla klíčovým nástrojem v raných formách evropské hudby a byla používána v různých kulturních a hudebních kontextech.
1. Počátky Fiduly: Středověk (9. – 13. století)
První zmínky a původ
Fidula, známá také jako vielle, byla známá ve středověké Evropě jako smyčcový nástroj, který měl kořeny v arabsko-islámských a byzantských hudebních tradicích. Vznik fiduly je často spojován s příchodem islámských nástrojů, zejména rebabu (který byl přiveden do Evropy na začátku středověku) a rabab (ve středověkém evropském kontextu nazývaný rebec), který byl předchůdcem moderního smyčcového nástroje.
První zmínky o fidule a jejích podobách pocházejí z období kolem 9. století, kdy se vyvinula z arabských a byzantských předchůdců. V tomto období měla fidula obvykle tři nebo čtyři struny a byla používána především ve vojenské a populární hudbě.
Středověká fidula
V raném středověku byla fidula často používána pro doprovod zpěvů, zejména při církevních obřadech a slavnostech. V té době byla ve většině případech používána jako nástroj pro „primitivní“ hudbu – obvykle pro hru na ulicích nebo pro lidové a náboženské příležitosti.
2. Vzestup a rozvoj Fiduly v 12. – 14. století
Zlatý věk fiduly
V období od 12. do 14. století, v době rozmachu gotické hudby, se fidula stala velmi populární mezi dvory a ve středověkých městech. Tento nástroj byl používán jak v liturgické hudbě, tak v lidových hrách. Stal se oblíbeným nástrojem pro profesionální hudebníky, kteří hráli pro krále, šlechtu a církev.
V tomto období se vyvinulo několik variant fiduly. Kromě malých verzi, které byly hrané „při těle“, se objevily větší modely s více strunami a s delšími těly, což umožnilo hlubší a silnější zvuk. Nejčastěji používané varianty fiduly měly tři až pět strun. Fidula začala být používána také jako nástroj pro hudební doprovod tance, zejména ve formálních dvorských příležitostech.
Technika hry
Fidula byla hrána smyčcem (často s velmi jednoduchým, rovnějším tvarem než u moderního smyčce) a často se hrála ve dvojicích nebo trojicích, aby se vytvořil harmonický doprovod pro zpěv nebo tanec. V této fázi historie byla fidula považována za nástroj nižšího společenského postavení a byla používána především pro lidovou a trubadúrskou hudbu.
3. Fidula ve 14. – 16. století: Renesance a rozmanitost nástrojů
Další vývoj
Ve 14. století, zejména v období gotiky a rané renesance, se fidula začala vyvíjet v širokou škálu typů a variant. Významní výrobci začali experimentovat s různými tvary těla a laděním, což vedlo k novým verzím fiduly s pěti a více strunami. V tomto období vznikaly i větší varianty s více basovými strunami, což vedlo k tomu, že nástroj byl používán ve složitějších a vysoce profesionálních hudebních kontextech.
Skladatelé a hudebníci
Fidula byla hojně používaná v dvorské hudbě a hudbě pro královské dvory, zejména na dvoru francouzského a anglického království, kde byla oblíbená při tancích a společenských událostech. Byla také součástí církevní hudby v rané renesanci. V té době vzniklo mnoho kompozic pro fidulu, a to jak pro sólové vystoupení, tak pro doprovod.
Oblíbenost v lidových tancích
Během renesance se fidula stala neodmyslitelnou součástí hudby pro tance. Hudebníci používali fidulu na mnoha typech společenských a tanečních událostech, včetně dvorských tanců, kde byla jedním z hlavních nástrojů pro rytmický doprovod. V tomto období se také zvýšil důraz na hraní nástroje v hudebních ansámblech, kde byly fiduly kombinovány s jinými nástroji jako jsou loutny, sackbuty nebo dulciány.
4. Úpadek a zánik fiduly (17. století)
Přechod k novým nástrojům
V 17. století, s nástupem barokní hudby a složitějších hudebních forem, začala fidula ztrácet svůj význam. V tomto období byly vyvinuty modernější nástroje, jako housle a viola da gamba, které nahradily fidulu v mnoha hudebních kontextech. Různé formy fiduly, jako například “tenor” nebo “alto”, začaly být vytlačovány novějšími, vyspělejšími nástroji.
Fidula byla v 17. století stále běžně používaná v lidových tradicích, ale v profesionální hudbě ji postupně nahradily jiné nástroje s širším zvukovým spektrem a lepšími technickými vlastnostmi.
5. Fidula dnes
I když dnes fidula již není běžně používána, zůstává důležitým nástrojem pro historiky hudby, muzikology a hudebníky zabývajícími se historickou interpretací. V současnosti se fidula používá při rekonstrukcích středověkých a renesančních hudebních skladeb a při historických výkonech. Je také součástí některých souborů zaměřených na autentické hraní staré hudby, kde se rekonstrukce historických nástrojů stává součástí studií a vystoupení.
V některých muzeích, jako je Musée de la Musique v Paříži nebo The British Museum v Londýně, jsou uchovávány historické exempláře fiduly, které poskytují cenné důkazy o její podobě, konstrukci a užívání v minulosti.
Závěr
Fidula je fascinujícím nástrojem, jehož historie sahá až do raného středověku a který měl zásadní vliv na vývoj evropské smyčcové hudby. I když byla nakonec nahrazena moderními nástroji, její dědictví přežívá v historické a muzikologické sféře a její zvuk je stále součástí rekonstrukcí hudby středověku a renesance.