Vývoj a historie barokní kytary

Barokní kytara je nástroj, který se vyvinul v průběhu 16. a 17. století, přičemž dosáhl svého vrcholu v období baroka (asi 1600–1750). Tento nástroj, známý pro svou charakteristickou zvukovou barvu a schopnost improvizace, měl zásadní vliv na hudební kulturu barokního období a hrál důležitou roli v basso continuo a doprovodné hudbě.

Předchůdci a vznik barokní kytary

Barokní kytara se vyvinula z renesančního nástroje, který byl známý jako loutna. Renesanční loutna byla populární v 15. a 16. století, ale s příchodem 17. století začala kytara získávat větší oblibu. První zmínky o kytarách se objevují v textu španělského skladatele a teoretika Juana Bermuda, který v roce 1555 ve své knize Declaracion de Instrumentos Musicales popisuje pětistrunnou kytaru.

Významným krokem v historii barokní kytary bylo zavedení pětistrunné verze nástroje. Tato kytara byla vybavena pěti kurzy (sady strun) zcela odlišnými od šestistrunných moderních kytar, které se staly standardem až později. Nejprve byla používána hlavně ve Španělsku, později se kytara rozšířila do dalších evropských zemí.

Konstrukce a ladění

Barokní kytara měla několik charakteristických rysů, které ji odlišovaly od jiných strunných nástrojů té doby. Nástroj měl obvykle pět kurzy střevních strun, přičemž první kurz často zahrnoval pouze jednu strunu. Pražce na kytaře byly často vyrobeny ze střev, což bylo typické pro tuto dobu, a kytara byla laděna různými způsoby, v závislosti na konkrétním regionu nebo skladatelském stylu. Existovaly různé verze ladění, přičemž jedna z nejběžnějších byla ladění E-B-G-D-A.

Významným vývojem bylo také zavedení pohyblivých pražců, které umožnily hráčům jemněji měnit ladění strun a přizpůsobit je specifickým potřebám skladby. Tento prvek se ukázal jako velmi užitečný pro barokní hudbu, která často zahrnovala improvizaci.

Role v barokní hudbě

Barokní kytara měla důležitou roli v hudbě období baroka, zejména v rámci basso continuo. Tento způsob hraní vyžadoval, aby hráč na kytaru improvizoval harmonický doprovod na základě notového zápisu, přičemž hráč měl k dispozici jen základní noty pro basovou linku a akordy. Kytara byla tedy nejen nástrojem pro sólo hru, ale i klíčovým prvkem hudební spolupráce ve skupině. V barokní hudbě byla kytara často doprovodným nástrojem v komorní hudbě nebo při větších orchestrálních skladbách.

Významní skladatelé a teoretici

Barokní kytara byla součástí hudební praxe a teorie 17. století. Mezi významné skladatele, kteří přispěli k rozvoji techniky barokní kytary, patří španělský skladatel Gaspar Sanz, jehož práce v roce 1674 obsahují teoretické a praktické rady pro kytaristy. Dalšími významnými postavami byli Robert de Visée, francouzský kytarista a skladatel, a Antoine Carre z Francie, kteří rovněž psali pro tento nástroj.

Vývoj po baroku

V průběhu 18. století barokní kytara pomalu ustoupila do pozadí, kdy byla postupně nahrazena moderními kytarami, které měly šest strun. Důvodem tohoto přechodu bylo zjednodušení konstrukce nástroje a vývoj hudební techniky, která si žádala více strun a větší zvukovou projekci. Přesto barokní kytara zůstala důležitým historickým nástrojem, který dnes nachází uplatnění v historických výzkumech a rekonstrukcích barokní hudby.

Závěr

Barokní kytara je fascinujícím příkladem hudební evoluce. Od svého vzniku ve 16. století, kdy nahradila renesanční loutnu, až po své vrcholné období v 17. a 18. století, kde se stala důležitým nástrojem pro basso continuo a improvizaci, barokní kytara hrála klíčovou roli v hudební kultuře své doby. I když dnes není tak běžně používána jako v minulosti, její vliv na hudební vývoj a její pozice v historických souborech pro starou hudbu ji činí trvalou součástí hudební historie.